Přežili jsme prázdniny

Herna se opět začíná zaplňovat a vypadá to, že nejhorší máme za sebou. Prázdniny opravdu nebyly snadné. Rozhodli jsem se udržet přes ně provoz non stop, ale ve zkrácené verzi, tedy pouhé tři hodiny týdně od pondělí do čtvrtka. Zavřeny byly všechny pátky a snažili jsme se dělat o pokud možno každém víkendu jeden turnaj. všechny víkendy se to nepodařilo.

Tento režim umožnil, že obsluha recepce byla dobrovolnická. Veškeré vydělané peníze šly na nájem a energie a na nezbytné doplňkové služby, jako telefon, Internet, úklid a placení trenérů. Právě organizované tréninky bylo to, co pomohlo herně přežít, protože ji zaplnily cca z 80% jejího prázdninového vytížení.

Komu patří dík za přežití herny? To můžete vyčíst z následujících statistik. Kdo a kolik hodin odsloužil zadarmo v recepci během prázdnin? Pavel Vandas 15 hodin, Blanka Bělohlávková 12 hodin, Štěpán Remunda společně s Jitkou Strakovou 6 hodin. Zbylých 84 hodin zbylo na mě. Turnaje začaly až od 25. 7. Šest jsem jich uspořádal já, jeden Ondra Pavelka s pomocí Pepy Pavelky a dva ve vlastní režii uspořádal Pepa Pavelka.

Trenéři byli sice za svoji práci placení, ale částkou spíše symbolickou a i oni s epodíleli na přežití herny velkou měrou, možná dokonce tou hlavní. Martin Rejent odtrénoval 22 hodin, po té jej vystřídal Václav Hrabě, který odtrénoval 26 hodin a dvě hodiny jsem za něj na jednom tréninku jako trenér zaskočil já.

Herně pomáhají i detaily, z nichž některé byly před prázdninami a některé až po nich. Poděkování určitě patří i Karlu Šmídovi, který příležitostně odnášel kartony do kontejneru na papír, který je bohužel až na Karlínském náměstí (sadu kontejnerů přímo před hernou nám bohužel zrušili) a dále obětavě vylil asi 30 nedopitých PET lahví, které po sobě účastníci nechávají v herně, kde je napadne. Ty další řada obětavců odnášela do předsíňky před recepcí. Včera jsme je společně s Karlem sešlapali a naházeli do opytle na PET lahve.

Poděkování patří i Sylvě Pláškové, které odecpala sprchu. Nelze zapomenout na Pavla Vandase, který bez nároku na úhradu nákladů přivezl vlastním autem potraviny z Makra, před tím připevnil v recepci venkovní teploměr a pro hernu udělal ještě další maličkosti. Za dovybavení lékárničky patří dík Sylvě Pláškové a Silvii Füri. Nutno je poděkovat i všem členům TTC Praha, kteří v prvních měsících pomáhali na brigádáích v hale nebo odvozem různých věcí vlastním autem – René Jungovi, mému tátovi, Ondrovi Pavelkovi, Martinovi Rejentovi, Ireně Švejdové, Perle Pechové, Stáně Hoškové, Jardovi Jeřábkovi, Láďovi Padrtkovi, Jitce Schinkové, Karlovi Pešatovi, Ditě Režňákové, Miluši Havlové, Tomášovi Jungovi, Heleně Štanclové, Táně Tintěrové, Jiřímu Valentovi, René Valinové a Honzovi Remšíkovi. Vydatně při příležitostných stěhování pomáhali i hoši z PK Ruzyně, kteří např. vynesli do šaten šatní skříňky, skříň – výlohu a pomáhali i s vystěhováním posilovny a původní PC učebny, která byla v zadním traktu.

Bohužel, za uplynulých osm měsíců jsem zaznamenali i negativní jevy. Např., že mezi stolními tenisty existují i lidé nečistotoní a mírně řečeno nepořádní, což se projevuje poházenými nedopitými PET lahvemi všude, ale i žvejkačkami přilepenými v herně na koberci a bohužel i zčásti urvanými žaluziemi v místnosti, kde je stůl číslo 7. Ne každý bohužel pochopil, že na koberci, na kterém se hraje, je třeba se přezouvat. Lidi, kteří zřejmě nikdy sami nedrželi vysavač v ruce, asi nepochopí, že nejhůře se vysávají právě schody, na kterých je koberec, a že to, když se přezují až za nimi, už není moc platné. Další lidé mají problém sešlápnout PET lahev a hodit ji do pytle, ale radši ji hodí do těsně vedle stojícího koše, který je menší a který tím velmi brzo zaplní. To, že pak někdo do téhož koše hodí třeba na turnaji kosti od oběda, které tam patří, a tím tyto láhve umastí a ty se pak opravdu „příjemně“ vyndavají, sešlapávají a přendavají do pytle, těmto lidem nedojde. Mnozí možná ani nevědí, že za poplenici se platí, a když se tedy herna potýká s nedostatkem peněz, nneí jedno, jestli naplníme za týden jednu nebo dvě popelnice.

Prvních šest měsíců provozu bylo nejhorší. Vydělávali jsme pouze na nájem a nejnutnější služby, takže za osmihodonovou opráci v recepci jsem se peněz nedočkal. Tady patří velký dík mému tátovi, který dokázal z důchodu ušetřit tolik, aby mě nyl schopen finančně podpořit, abych s emohl zézo práci věnovat. Protože příjem 10.000,-- Kč na fakturu za šest měsíců, z kterých jsem obratem zaplatil dlužné zdravotní a sociální pojištění, je dost triskní. A vzhledem k tomu, že veškeré úspory jsem s tátou použili na vybevení herny, byl jsem schopen u této práce vytrvat pouze díky tátově výchovy k šetrnosti, protože s tak malými finančími prostředky, by asi moc lidí vyžít nedokázalo.

Nejhorší má snad herna za sebou. Máme kolem sebe lidi, kteří nezištně pomáhají, jak můžou. Jiní pomáhají méně, ale i jim za to patří dík. V práci dobrovolníků platí, že je třeba děkovat všem stejně, bez ohledu na to, zda je jejich pomoc větší nebo menší, protože k přežití je důležitá i ta malá pomoc. Věřme tedy, že od září snad vyděláme i na provoz recepce v rozsahu minimální mzdy, abych mohl začít splácet letošní dluhy a více se nezadlužoval. Že se snad podaří i částečná obnova vložených investic do herny, včetně obnovy vybavení herny.

Herna sice od podzimu zdražila a její cena se v průměru pohybuje kolem 100,-- Kč/hod, což je průměrná cena v Praze. I přes toto zdražení je ale náš rozpočet zcela na doraz, bez jakékoli rezervy. Proto i nadále jsme vděčni za každou sebemenší či větší nebo velkou pomoc.

Náš dík samozřejmě patří i našim návštěvníkům, kteří nám zůstali věrni. Protouže už tím, že chodí hrát, pomáhají :)))